Přehled klíčových judikátů v oblasti monitoringu zaměstnanců

Začněme Evropským soudem pro lidská práva (ESLP). Ten v několika klíčových rozsudcích konstatoval, že určitá míra soukromí svědčí člověku i na pracovišti, resp. Při výkonu profesních aktivit, a že ryze soukromý a ryze pracovní život často nejdou oddělit. Proto musí být zásah do osobnostních práv vždy přiměřený a musí tento aspekt zohledňovat, stejně jako musí reflektovat rozumné očekávání zaměstnanců o respektování jejich práv a možném monitoringu ze strany zaměstnavatele (ESLP: Copland vs Velká Británie, 62617/00).

ESLP se později monitoringem zaměstnanců zabýval konkrétněji. Zejména v kauzách Barbulescu a López Ribalda definoval kritéria, jimiž je nutno legitimnost zásahu do soukromí zaměstnance poměřovat. Jsou jimi:  

• Rozsah a forma informování zaměstnanců o možném monitoringu a zásahu před jeho uskutečněním  
• Skutečná míra zásahu do soukromí (např. přístup zaměstnavatele k metadatům nebo přímo k obsahu elektronické komunikace)  
• Důvodnost sledování komunikace  
• Přiměřenost zásahu a možnost využití méně invazivního způsobu ochrany práv zaměstnavatele  
• Závažnost důsledků zjištěného porušení pravidel pro zaměstnance  
• Další záruky za ochranu práv zaměstnance

Nejvyšší soud ČR

Nejvyšší soud se ve výše uvedeném případě zabýval situací, kdy zaměstnavatel zkontroloval obsah počítače svěřeného zaměstnanci. Zaměstnavatel měl podezření, že zaměstnanec zneužívá interní informace pro spolupráci s konkurencí. Kontrola jeho podezření potvrdila a zaměstnanec dostal výpověď. Zaměstnanec se bránil soudně, nicméně Nejvyšší soud potvrdil, že pokud zaměstnavatel nemůže svá práva ochránit jinak, je toto jednání v souladu se zákoníkem práce.

Nejvyšší soud již podobně judikoval dříve, v odborně trochu diskutabilním rozsudku v kauze Kasalova pila. V tomto případě se jednalo opět o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnavatelem z důvodu, že zaměstnanec značnou část své pracovní doby (zhruba 103 hodin z celkových 168 hodin) strávil brouzdáním na webových stránkách, které nesouvisely s výkonem práce. Zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušil pracovní poměr, přičemž zaměstnanci i uvedl konkrétní webové stránky, které v pracovní době navštěvoval. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že kontrola využívání pracovních prostředků svěřené zaměstnanci v tomto případě nepředstavovala monitoring zaměstnance a byla s ohledem na okolnosti přijatelné.  

Ústavní soud

Pro úplnost doplňme významný nález Ústavního soudu České republiky. Ten se ochranou soukromí na pracovišti zabýval zejména v kauze KROHNE CZ. Jednalo se o situaci, kdy se vedoucí zaměstnanec skrytě nahrál jednání s představiteli mateřské společnosti, kteří ho propustili, oficiálně kvůli reorganizaci a zrušení místa, podle stěžovatele protože dříve kritizoval některá jejich rozhodnutí. Toto tvrzení a protiprávnost ukončení pracovního vztahu dokládal právě skrytě pořízenými nahrávkami. Spor o přípustnost takto pořízených důkazů se dostal právě až k Ústavnímu soudu.

Ústavní soud uvedl, že podobné situace střetu zájmu na ochranu soukromí a práva toho, kdo nahrávku pořídil pro ochranu svých práv, je nutno vždy řešit individuálně, s ohledem na chráněné zájmy a možnost nahrávajícího svá práv a zájmy chránit jinak, méně invazivně. V tomto případě neměl propuštěný zaměstnanec jinou možnost, jak pořídit důkaz o protiprávním jednání, proto byl podle Ústavního soudu důkaz přijatelný.

Soud ovšem v odůvodnění doplnil důležitou úvahu, která stojí za ocitování celá:  „Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svémoci.“

‍