Zpět na hlavní stranu

Efektivnější využití rodných čísel v doprovodné legislativě k GDPR

 

Při projednávání adaptační legislativy k obecnému nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) v Poslanecké sněmovně Spolek na základě podnětů svých členů a jednotlivých pracovních komisí připravil několik doporučení k textům pozměňovacích návrhů ať už k samotnému zákonu o zpracování osobních údajů, tak k doplňujícímu změnovému zákonu.

 

Jedním z nich byl i návrh na doplnění nového právního titulu ke zpracování rodného číslo do zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) předložený panem poslancem Markem Bendou.

Návrh byl zákonodárcem přijat v následujícím znění (nový text je zvýrazněn tučně):

 

13c

(1) Rodná čísla lze využívat jen

a) jde-li o činnost ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů pověřených výkonem státní správy, soudů, vyplývající z jejich zákonem stanovené působnosti, nebo notářů pro potřebu vedení Centrální evidence závětí,

b) stanoví-li tak zvláštní zákon,

c) pokud je to nezbytné pro vymáhání soukromoprávních nároků nebo pro předcházení vzniku nesplácených pohledávek, jsou-li přijata konkrétní opatření k ochraně práv a svobod subjektu údajů, která odpovídají stavu techniky, nákladům na provedení, povaze, rozsahu, kontextu a účelům zpracování i různě pravděpodobným a závažným rizikům pro práva a svobody fyzických osob, nebo

d) se souhlasem nositele rodného čísla nebo jeho zákonného zástupce.

 

Do téhož ustanovení byl potom doplněn třetí odstavec, který specifikuje možná opatření k ochraně práv a svobod dotčené osoby.

 

Jak vyplývá z odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu[1], rodné číslo jako v zásadě jediný neměnný identifikátor fyzické osoby, které stát soukromoprávní subjektům poskytuje. Jako takové je nezbytné pro vyhledávání v řadě databází, např. insolvenčním rejstříku. Bez takového vyhledávání je přitom obtížné uplatňovat pohledávky: Kdo „přehlédne“ insolvenční řízení týkající se jeho dlužníka, o možnost vymoci svou pohledávku často nezvratně přijde. Odůvodnění pozměňovacího návrhu rovněž poukazuje na to, že některé úvěrové instituce, banky, mohly na základě zvláštního zákona rodné číslo zpracovávat bez souhlasu jeho nositele[2], zatímco jiné úvěrové instituce poskytující v zásadě stejných produkt a podléhající stejným povinnostem (ověřit úvěruschopnost a bonitu zájemce o úvěr[3]) takovýmto právním titulem nedisponují a rodné číslo mohou zpracovávat jen se souhlasem dotčené osoby. Pokud zájemce o produkt souhlas s využitím rodného čísla nedá, což je obecně jeho právem, pak má nebankovní poskytovatel úvěru ztíženou možnost dostát právním povinnostem a rovněž ochránit své oprávněné zájmy, například při ověřování úvěruschopnosti v Nebankovním registru klientských informací. Lze dodat, že povinnost ověřit úvěruschopnost zájemce o produkt je zdůrazňována i českými soudy, mezi jinými lze zdůraznit nedávný nález Ústavního soudu[4] i judikaturu dalších vrcholných soudů[5].

 

Podle názoru Spolku tato legislativní úprava přispěje k narovnání podmínek pro zpracování osobních údajů včetně rodného čísla poskytovatelů úvěrových produktů, resp. všech subjektů, které vymáhají soukromoprávní nároky, a ke zjednodušení a posílení transparentnosti pravidel pro zpracování údajů při ověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr. To je ovšem i dle uvedené novelizace podmíněno přijetím konkrétních opatření, zohledňujících specifika správce údajů a daného produktu, k ochraně práv a svobod dotčených osob, jejichž osobní údaje včetně rodného čísla budou za výše uvedeným účelem zpracovávány.

 

Mgr. František Nonnemann

Člen výboru Spolku pro ochranu osobních údajů

a vedoucí komise pro finanční sektor

 

[1] Srov. zápis z jednání Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny č. 21 ze dne 26. června 2018. http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=153100

[2] § 37 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

[3] Zejména dle § 86 – 88 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[4] Nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019.

[5] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015 ze dne 1. dubna 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. července 2018.